14. listopadu 2025
Když se invazní druhy dostanou do nového prostředí, obvykle nepřicházejí samy. Často si s sebou přinášejí i své parazity, kteří mohou významně ovlivnit rovnováhu místních ekosystémů. Výzkum vědců z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, publikovaný v časopise NeoBiota, ukazuje, že právě výměna parazitů mezi původními a nepůvodními druhy ryb může hrát důležitou roli v úspěchu biologických invazí.
Tým vedený Markétou Ondračkovou zkoumal parazitární zatížení okouna říčního (Perca fluviatilis) a invazní slunečnice pestré (Lepomis gibbosus), která pochází ze Severní Ameriky a v evropských vodách se šíří už od 19. století. Výzkum ukázal, že na lokalitách, kde oba druhy žijí společně, je původní okoun výrazně více parazitován než tam, kde invazní druh chybí.
„Zjistili jsme, že v místech osídlených slunečnicí se u původních ryb zvyšuje nejen počet parazitů, ale mění se i jejich druhové složení,“ vysvětluje Ondračková. „To naznačuje, že nepůvodní druhy mohou aktivně ovlivňovat dynamiku parazitů v novém prostředí, a to buď zavlečením nových parazitů, nebo tím, že usnadní šíření těch místních.“
Spillover, spillback: jak parazité pomáhají invazním druhům
Výsledky podporují dvě teorie o šíření parazitů, tzv. spillover a spillback:
- Spillover označuje situaci, kdy si invazní druh přináší své vlastní parazity, kteří pak napadají místní druhy.
- Spillback naopak popisuje jev, kdy nepůvodní druh zesiluje šíření původních parazitů, protože se sám stává jejich vhodným hostitelem.
„V naší studii se ukázaly oba mechanismy zároveň,“ vysvětluje Maria Tkachenko, první autorka studie a vědkyně na Ústavu biologie obratlovců AV ČR. „Slunečnice pestrá může přenášet nepůvodní parazity, například parazitického korýše Neoergasilus japonicus, což odpovídá spillover efektu, přestože jde o přenos parazitů, kteří nejsou pro slunečnici původní. Zároveň však zvyšuje početnost původního parazita, motolice Bucephalus polymorphus, u okounů, což je typický příklad spillback efektu. Invazní druhy tak často fungují jako most mezi původními a nově zavlečenými parazity. Tím mohou zásadně měnit strukturu a fungování celých ekosystémů,“ dodává Tkachenko.
Proč to invazním druhům pomáhá
Zatímco původní druhy ryb se musí vyrovnávat se zvýšeným tlakem parazitů, ať už jde o nové druhy, nebo o větší počet těch původních, invazní druhy bývají vůči svým parazitům odolnější, nebo na nové parazity reagují jinak. Díky tomu získávají konkurenční výhodu a mohou se prosazovat i v prostředí, kde paraziti oslabují místní druhy. Studie tak ukazuje, že paraziti nejsou jen pasivními „spolucestujícími“ biologických invazí. Naopak, mohou invazní druhy přímo podporovat a v některých případech dokonce spustit tzv. invazní kolaps („invasional meltdown“), kdy se více nepůvodních druhů navzájem posiluje. Příkladem může být právě vztah severoamerické slunečnice pestré a asijského parazitické korýše N. japonicus.
Závěr
Výzkum přináší nový pohled na to, jak úzce jsou biologické invaze propojeny s parazito-hostitelskými vztahy. V době, kdy se vlivem klimatických změn a globalizace šíří stále více nepůvodních organismů, je porozumění těmto mechanismům zásadní pro ochranu biodiverzity i efektivní řízení invazních druhů.
Publikace: Tkachenko M.Yu. et al. (2025) Shift in parasite load in native and non-native Eupercarian fish species living in sympatry. NeoBiota 102: 151–171.